stránky - z každého rožku trošku

Tímto oficiálně podávám demisi ....

10. listopadu 2015 v 20:24 | autora neznám - přišlo emailem
Tímto oficiálně podávám demisi na funkci dospělého člověka.
Rozhodla jsem se, že nadále na sebe beru zodpovědnost osmiletého dítěte!
Chci chodit k McDonaldovi a myslet si, že je to čtyřhvězdičková restaurace.
Chci si pouštět dřívka po blátivé kaluži a pohánět je házením kamínku.
Chci si myslet, že lentilky jsou lepší než peníze, protože je můžu sníst.
Chci v létě ležet ve stínu toho velikého dubu a popíjet tam s kamarády limonádu.
Chci se vrátit do času, kdy byl život jednoduchý - stačilo znát jen barvy, násobilku a pár básniček a nevadilo mi to, protože jsem nevěděla, co všechno nevím a bylo mi to fuk.
Uměla jsem jenom být šťastná v blažené nevědomosti o všem, co by mě mohlo rozrušit nebo naštvat.
Chci si myslet, že svět je spravedlivý.
Že lidi jsou poctiví a dobří.
Chci věřit, že všechno je možné.
Chci zapomenout na složitosti života a žasnout zase nad maličkostmi.
Chci žit zase jednoduše.
Nechci, aby se můj den skládal z havárií počítače, hor papíru, špatných zpráv, starostí jak přežít do výplaty, účtů, pomluv, nemocí a ztráty milovaných lidí.
Chci věřit v moc úsměvu, objetí, laskavého slova, pravdy, spravedlnosti, míru, snů, představivosti, naivnosti a stavění sněhuláka...
Takže tady je má občanka, řidičák, platební karty a formulář na daňové přiznání.

Oficiálně rezignuji na dospělost. ...a jestli o tom chceš ještě diskutovat, musíš mě nejdřív chytit!


básničky na zrcadlo č.7 - Karel Kryl

3. června 2015 v 17:54
Karel Kryl

7


"Povadly kytky
u svíčky
Mám ještě mžitky
pod víčky
Plovou jak v kašně
Skřivánku
napiš mi z vášně
říkanku"


"Tvá ruka v mojí
Oči plné něhy
chtějí zpět
Ústa se spojí
Voda trhá břehy
Hoří svět
Plameny zebou
Vlaje hříva hříbat
přes myrtu
Jsi mnou. Já tebou
Mohu prosím slíbat
krev s tvých rtů?"

Jak namalovat ptáka

26. května 2015 v 12:56
Jak namalovat ptáka - Jacques Prévert

Především namalujte klec
s otevřenými dvířky
potom pro ptáka namalujte
něco hezounkého
něco prostinkého
něco krásného
něco užitečného
potom opřete plátno o strom
v zahradě
v háji
nebo v lese.
Schovejte se za strom
mlčky
bez pohnutí ...
Někdy pták přilétne rychle
někdy si dá načas celá dlouhá léta
než se odhodlá.
Nedejte se odradit
čekejte
vyčkávejte třeba do léta
přiletí-li pták okamžitě
nebo má-li zpoždění
není nijak důležité
nic to na obraze nezmění.
Když přiletí pták
přiletí-li vůbec
zachovejte to nejhlubší ticho
vyčkejte až pták vstoupí do klece
a když vstoupí
zavřete tichounce štětcem dvířka
potom smažte jednu po druhé
ať nezůstane jediná mřížka
střezte se přitom sebemíň
dotknout se ptačího pírka.
Potom namalujte strom
vyberte pro ptáka
nejkrásnější z jeho větví
namalujte také zelené listoví a svěžest větru
sluneční prach
a šelest hmyzu v trávě za letního dne
a pak čekejte
až pták se zpívat rozhodne.
Nezazpívá-li pták
nic dobrého to nevěstí
to věstí jen
že malba je špatná
ale zpívá-li
je to dobré znamení
že své jméno v koutku plátna
můžete uvést.
Tehdy co nejněžněji vytrhnete
jedno ptačí pírko
a do rohu obrazu se podepíšete.

Ochořet touhou

25. května 2015 v 14:07
Jaroslava Pechová

Ochořet touhou ještě jedenkrát.
Mít v srdci zmatek a v hlavě blesk a zkrat.
Jablíčko zakázené,poslední,jediné.
Ze strnišť podzim vane.
Snad čas mi promine.
Ochořet láskou ještě naposled.
Nemyslet vůbec,kolik je mi let.
Srdce mám ještě mladé.
Na dlani tu s ním klečím.
Kéž láska se tam vkrade,
Kéž se z ní nevyléčím!


básničky na zrcadlo č.6 - Karel Kryl

27. září 2014 v 18:42

Karel Kryl

6

Už zase pláči u kávy slzička smáčí rukávy a kreslí šmouhu na líčku
napiš mi touhu mazlíčku!

Když z jara sněží skřivan k slunci letí nad mraky.
Nad vrchol věží letí vzkazy dětí pro draky.


Žijeme touhou, touhou zbičováni zemřeme -
- vteřinu pouhou jsme-li milováni srdce mé.





Karel Kryl - Martina

5. března 2014 v 23:19
Martina - Karel Kryl



V obálce džbán a květina a list, v němž ptá se Martina, jak chutná chleba
co jím, když země vymetám a proč jsem tady - a ne tam, kde je mne třeba?

Smažím si vejce na špeku a, ač je očím do breku, ústa se smějí,
když nad otázkou přemítám, proč nejsem tady ani tam, kde prý mne chtějí.

Smět sedět vedle Martiny a píti suché Martini k mokrému masu,
sotva bych asi uznával to, co jsem doma zpívával za starých časů.

Ošlehán vichry větráků, měl bych už kolem metráku tak,
jak se sluší, a kromě piva v žejdlíku měl bych i bachor z knedlíků a tučnou duši.

Ač je to jenom dvě stě kilometrů nebo ještě blíže a zbývá už jen duše k proclení,
na politickém barometru setrvalá níže, a dokud trvá, svět se nezmění.

Kdybych chtěl zajet k Martině, snad bych pak dělal v Martině holoubky míru,
nebo bych bydlel v Záluží a doma z vody z kaluží vyráběl síru.

A snad bych, věru, na to dbal a chodil řváti na fotbal - - to kvůli hlasu,
v putyce zpíval s čundráky a rumem léčil mindráky z absence pasu.

Kdybych chtěl líbat Martinu, dal bych svou páteř za třtinu, ohnutou větrem,
trávil si život schůzemi a večer brblal v přízemí nad Černým Petrem.

Nosil bych hesla v zástupu a třeba stavěl chalupu a kradl cihly,
koupil bych láhev stoličné a z jedné sklínky hořčičné bychom si přihli.

Kdybych chtěl mluvit s Martinou, plet bych si bukvy s latinou a knutu s žezlem,
měnil bych pravdu ve lhaní, v častušku hudbu varhanní, plet dobro se zlem.

Dbal místo snění konzumu, nabádal děti k rozumu, z prospěchu podlý,
žil pěkně vprostřed ohrady a zdobil okna, výklady a vzýval modly.

Snad moh bych najít v Martině přítele ve zlé hodině, kdy člověk zoufá,
jenž uspí v stínu borovic a ví, že chlap chce skoro víc, nežli si troufá.

Obalí trny sametem, v náruči skryje před světem, horečku zchladí,
má cit i rozum člověčí a dá ti pocit bezpečí, když všichni zradí.

Svět dává nerad, Martino, zadarmo nebo lacino, však poznáš s lety,
že čas i kámen rozhlodá a poušť když jednou zřídlo dá, rozkvetou květy.

Až svět mne steskem obklopí, dám si tvou kytku do klopy, jak kážou mravy,
po vzoru starých Habánů připiji vínem ze džbánu na tvoje zdraví.


Pohádka o dušičce

16. února 2014 v 1:16 | Neale Donald Welsh
Pohádka o dušičce - Neale Donald Welsh

Pohádka o dušíčce Byla jednou jedna malá dušička a ta řekla Bohu, "Já vím, kdo jsem!" A Bůh řekl, "To je báječné!
Kdo jsi?" A malá dušička vykřikla, "Já jsem světýlko!" Bůh se zeširoka usmál. "Velmi správně!" Zatleskal. "Uhodla jsi."
A malá dušička zářila štěstím, protože přišla na to, s čím si lámaly hlavu všechny dušičky v království.
"Teda," říkala si malá dušička, "to je senzace!" Ale brzy už jí nestačilo jenom vědět, kdo je.
Malá dušička v sobě cítila podivné nutkání a chtěla teď to, kým je, skutečně zažít.
A tak šla zpátky k Bohu (což vůbec není špatný nápad pro každou dušičku, která opravdu chce být tím, kým je) a řekla, "Ahoj Bože! Když teď vím, kdo jsem, mohu to také prožít?"
A Bůh řekl, "Chceš říct, že chceš prožít to, kým už jsi?" "No," odpověděla dušička, "vědět, kdo jsem, je jedna věc, ale skutečně to prožít je něco jiného.
Já chci vědět, jaký je to pocit, když je člověk světýlko!" "Ale ty už přece jsi tím světýlkem!"
opakoval Bůh a znovu se pousmál.
"Ano, ale já to chci prožít!" plakala malá dušička. "Dobrá," pravil Bůh a usmál se pod vousy,
"Že mě to hned nenapadlo. Ty jsi měla vždycky ráda dobrodružství." Pak se výraz Božího obličeje změnil.
"Je tu jen jedna věc..." "Jaká?" tázala se malá dušička. "No, na světě je pouze světlo, nic jiného.
Vidíš, já jsem stvořil jenom to, co jsi, a proto pro tebe nebude jednoduché zažít, kdo jsi,
neboť neexistuje nic co nejsi."
"Cože?" zeptala se malá dušička, která teď byla celá popletená. "Představ si," řekl Bůh, "že jsi svíčka ve slunci.
Tam je tvoje pravé místo. Jsou tam s tebou miliony, miliardy jiných svíček a všichni dohromady tvoříte sluníčko.
A to sluníčko by nebylo sluníčkem, kdybys tam ty chyběla. Nebo kdyby chyběla jakákoli jiná svíčka...
to už by nebylo to pravé sluníčko, protože by tak nezářilo.
Ale otázka zní, jak můžeš prožít, že jsi světýlko, když se nacházíš uprostřed světla."
"Hm," broukla si malá dušička, "ty jsi Bůh, tak něco vymysli!" Bůh se opět usmál. "To už jsem udělal," řekl.
"Protože si neuvědomuješ, že jsi světýlko, když stojíš ve světle, obklopím tě temnotou."
"Co je to temnota?" otázala se malá dušička.
Bůh odvětil: "To je to, co nejsi." "Budu se té temnoty bát?" popotahovala malá dušička. "Jenom když budeš chtít," odpověděl Bůh.
"Vůbec se není čeho bát, pokud se nerozhodneš, že se bát chceš. Vidíš, my sami jsme strůjci všeho.
Stále něco předstíráme." "Aha," řekla malá dušička a oddechla si.
Bůh potom vysvětloval, že pokud chce člověk něco prožít, objeví se pravý opak.
"Je to velký dar," řekl Bůh, "protože jinak se nedá zakusit vůbec nic. "Neuvědomila by sis teplo bez chladu,
nahoře bez dole, rychle bez pomalu.
Nevěděla bys, kde levá, bez pravé, tady bez tam, teď bez potom. "Takže," řekl Bůh na závěr,
"až budeš obklopena temnotou, nehroz jí, nekřič na ni, ani ji nezatracuj."
"Raději buď světýlkem ve tmě a neměj kvůli tomu zlost. Tak budeš moci zažít, kdo jsi, a všichni ostatní to také ucítí. Dovol svému světýlku, aby zářilo tak silně, že každý uvidí, jak jsi jedinečná!"
"Ty si myslíš, že mohu ostatním ukázat, jak jsem jedinečná?" zeptala se malá dušička.
"Samozřejmě!" uculoval se Bůh. "To víš, že můžeš! Ale nezapomeň, ' jedinečná' neznamená ' lepší' .
Každý je svým způsobem jedinečný! Ale hodně lidí na to zapomnělo.

Když ty však budeš dávat svou jedinečnost najevo,
odváží se toho i oni.




Pod víčky - tarii

19. června 2013 v 23:15
Modrou a zlatou teď barvím si víčka.
Na řasy čerň a stříbrný pyl...
Motýlek křidélky tvář moji hýčká.
Miláčku, masko má, kde's doteď byl?

Vyjít tak s maskou motýla do ulic.
Pod víčky schovat si údiv těch tam...
Schovat se před nimi, před lidmi cizími...
Pod víčky svými jsme každý tak sám...

Sám se svou duší a sám se svým osudem.
Schováme trápení, lásku i klam.
Své malé inferno každý si odbudem pod svými víčky...
Každý jen sám...





básničky na zrcadlo č.5 - Karel Kryl

10. dubna 2013 v 16:02
Karel Kryl

5

"Napiš mi něhu miláčku
vločkami sněhu z obláčku
O princi s kněžnou
O kvítku Napiš mi něžnou povídku!"

"Něha je křehčí skleněného vlasu na notě
Něha je lehčí pozachvění hlasu v samotě
Něha se nedá napovídat slovy děvčátko
Slova jsou šedá
O něze ti poví zrcátko."

básničky na zrcadlo č.4 - Karel Kryl

6. dubna 2013 v 22:21
Karel Kryl

4


"Sama jdu bosa po lese.
Slza jak rosa sklouzne se po křídle vosím na stezku.
Napiš mi prosím o stesku!"


"Jsem vyschlá studna v které není vody pro blázna.
Jsem cesta bludná.
Rozbourané schody do prázdna.
Klopýtám vřesem - slepá bílá hůlka v rozbřesku.
Když bez tebe jsem je mne jenom půlka od stesku."

básničky na zrcadlo č.3 - Karel Kryl

6. dubna 2013 v 21:41
Karel Kryl
3

"Napiš mi snění skřivánku
že moře pění ve vánku když nad ním letí havrani
Napiš mi třetí říkání!"

"Když padá nebe na okenní římsy
na víčka když nebe zebe
a já vymýšlím si slovíčka
když rosou jemnou nebe myje včelám sasanku
když nejsi se mnou je to to,
co dělám červánku."

básničky na zrcadlo č.2 - Karel Kryl

3. listopadu 2012 v 16:45
Karel Kryl

2

Napiš mi lásku z pápěří
o sedmihlásku na keři.
O nebi s duhou.
O klíčku.
Napiš mi druhou básničku!

Slza, jež sklouzla
po probdělé noci do čaje.
Přítomnost kouzla
které bez pomoci vyhraje.
Budoucnost věcí
která ubírá se k rozcestí.
Láska je klecí v které umírá se ze štěstí.

básničky na zrcadlo č.1 - Karel Kryl

17. října 2012 v 14:01
Karel Kryl

1

"Mlha se vleče
ulicí
Hraji si vkleče
s jehlicí
a ruka tvoje
nehřeje!
Napiš mi, co je
naděje!"


"Když něhu hledám
v ústrety byť pílí
paví křik
když oči zvedám
neboť není síly
na výkřik
když jitru kynu
přestože se stmívá
klekání
pak nezahynu
Naděje mi zbývá
v doufání."






Svět je báječné místo

13. října 2012 v 19:16 | Lawrence Ferlinghetti
Svět je báječné místo
k narození
jestli vám nevadí
že štěstí vždycky není tak velký požitek
jestli vám nevadí že si tu a tam
šeredně spálíte prsty
zrovna když je všechno tak prima
to víte ani na nebesích nezpívají po celý čas

svět je báječné místo
k narození
jestli vám nevadí že někteří lidé umíraji
po celý čas
nebo snad mají jen hlad
čas od času
což se dá celkem snést
pokud to nejste zrovna vy

ó svět je báječné místo
k narození
jestli vám příliš nevadí
pár měknoucích mozků na vyšších místech
nebo nějaká ta bomba
kterou vám sem tam zcela jistě
hodí někdo na hlavu a různé
jiné nepřístojnosti které víc než dost
sužují naši patentovanou společnost
a její potentáty
stejně jako její prachsprosté katy
a její patéry a různé
jiné policajty
a její všemožné segregačky
a kongresové vyslýchačky
a různé jiné opletačky
všechno čím naše bláhové tělo je dědičně zatíženo

Jistě svět je nejlepší ze všech míst
kde se dá dělat spousta věcí jako třeba legrační kousky
a milostné kousky
a psí kusy
a zpívat smutné písničky
a mít inspiraci
a chodit sem a tam na všechno koukat
a vonět ke kytkám
a okukovat sochy
a dokonce i myslet
a líbat lidi
a dělat děti
a nosit kalhoty
a mávat klobouky
a tancovat
a chodit plavat do řeky
a na pikniky uprostřed léta
a prostě vůbec si to užívat...

Jistě jenžě zrovna když jste v nejlepším přijde usměvavý funebrák...

"Erotikon pro toho, kdo přijde po mně"

11. října 2012 v 13:04 | Bohdan Urbanowski
Ta co tančí s bouří
I.
Převeď ji přes pokoj,
jakoby stezkou uprostřed lesa a na stůl dej růži,
která bude hořet jako dobrá noční lampa.

Potom ji něžně svlékej z obranných gest, ze sevřených dlaní,
z jemného chvění v ramenou a přikryj ji šepotem svých slov.
A jestli vyběhne náhle do předsíně, běž za ní a nedovol jí to.
Ukryj její tvář ve svých velkých rukách a říkej slova,
říkej hodně slov,
na která jsem já zapomněl, za která jsem se styděl.

Prosím tě, tebe, kterého nenávidím,
který přijdeš po mně,
abys z jejích nahých prsů zdrápal stopy po mých rukách,
abys rozevřel její klín, prosím tě, buď na ni hodný.

Ta co tančí s bouří

II.
Nevíš, že budeš milovat mne,
že ti bude říkat slova,
která poznala se mnou, že v jejích vlasech pocítíš můj dech,
na jejím bříšku za nocí potkáš moje ruce.

A jestli si občas - vtahujíc tě do sebe až k zalknutí - splete naše jména,
nemysli na mne v nenávisti: to jsem byl já,
kdo ji naučil, že jméno může být pohlazením a pohlazení něčím jménem.
To jsem já, kdo ještě občas mluví na tebe.
A tehdy jsem si myslel že mluvím jenom k ní.

Ta co tančí s bouří

III.

Ten stín v jejích očích je můj stín,
její hlas plný neklidu je můj hlas a když ustupuje s leknutím,to já se vracím.
Pamatuj si to.
Na každé tvoje příliš ostré slovo na každé neupřímné gesto se vrátím,
pamatuj si to.
A když někdy sama bude plakat,nevcházej do jejího pokoje,
protože dříve než ty budu u ní já.

krásný text

5. října 2012 v 22:56 | Oriah Mountain Dreamer
Oriah Mountain Dreamer


Nezajímá mě, čím se živíš.
Chci vědět, čeho lituješ, a zdali se odvážíš,
snít o setkání s tím, po čem toužíš.

Ani mě nezajímá, jak jsi starý.
Chci vědět, zdali to riskneš, jak blázen hledat lásku hledat tvé sny,
hledat dobrodružství v žití.

Ani mě nezajímá, jaké planety ruší tvůj měsíc v horoskopu.

Chci vědět, zdali ses dotknul středu tvých vlastních starostí,
jestli tě tvá životní zklamání otevřela,
nebo zdali jsi se zavřel do ulity ze strachu před budoucí bolestí.

Chci vědět, zdali umíš zůstat s bolestí,
tvojí nebo mojí, aniž by jsi se musel schovat,
nebo vytratit, nebo ji řešit.

Chci vědět, zdali umíš žít s radostí, tvojí nebo mojí,
jestli umíš tančit s divokostí a nechat extázi,
ať naplní tvůj život od kořínků vlasů až po prsty u nohou,
bez napomínání být opatrný, být realista, být limitován lidským bytím.

Mě nezajímá, zdali to, co mi vyprávíš, je pravda.

Chci vědět, jestli to dokážeš, zklamat jiné tím, že říkáš pravdu.
Zdali to vydržíš, být nařknut ze lži, a nepodvést svou duši.

Chci vědět, zdali dokážeš být bez víry a tím hodnověrný.
Chci vědět, zdali vidíš krásu i když není hezká, každý den, a jestli dovedeš,
čerpat tvůj život z okamžiku svého bytí.

Chci vědět, jestli umíš žít s neúspěchem,
tvým či mým a přesto stát na břehu jezera a křiičet z plných plic do stříbra úplňku: "Ano"!

Ani mě nezajímá, kde žiješ nebo kolik máš peněz.

Chci vědět, zdali ráno můžeš vstát po noci plné smutku beznaděje,
zničený do morku kostí, a udělat to, co děti potřebují.

Ani mě nezajímá, kdo jsi a jak ses sem dostal.
Chci vědět, zdali se mnou budeš stát v samém středu požáru a necouvneš.

Ani mě nezajímá, kde, nebo s kým, nebo co jsi studoval.

Chci vědět, co zůstane v tobě, když se vše falešné ztratí.
Chci vědět, jestli umíš zůstat sám se sebou a zdali vážně se ti líbí společnost,
kterou si sám děláš v těch prázdných okamžicích.


Písnička o škaredých holkách

23. března 2012 v 23:27 | Jiří Žáček

Škaredý holky
ty se drží zpátky
Jsou samy sobě na posměch
A vždycky mají
krásný kamarádky
a proto mají v lásce pech

Jsou spolehlivý
jako tažný koně
Drží tě když ti hrozí pád
Nestojí o dík
Vědí že se pro ně
nebudou nikdy chlapi prát
Škaredý holky
nejsou nikdy v právu
Vypadnou vždycky z pořadí
Srkají život jako hořkou kávu
Zvykly si
Nikdy nesladí
Zrcadlu řeknou:
Holka ty máš ránu
Leda tak slepci přijdeš vhod -
Rády se trápí
Usínají k ránu
Co by byl život bez trampot
Řeknou ti: Hele
zmiz a zanech řečí
Nestojím o tvý ohledy
Škaredý holky
nikdo npřesvědčí
že vůbec nejsou škaredý

Šanson Jiří Žáček

14. března 2012 v 21:10

Šanson

Noc a růže, motýli,
svlékneme se na chvíli,
svlékneme se na chvíli,
tma nám těla nabílí.
Bílé rakve postelí,
vrátíme se dospělí,
vrátíme se dospělí,
až se luna otelí.
Jednou, dvakrát, potřetí,
motýl něhy uletí,
motýl něhy uletí,
růže hodíš do smetí.
Noc a růže, motýli,
svlékneme se na chvíli,
svlékneme se na chvíli,
tma nám těla nabílí.

Prostopravdy

5. března 2012 v 0:22 | Jiří Žáček

Jiří Žáček

Prostopravdy

Kde jsou Robinsoni, objevíš i Pátky.
Člověk stojí za víc, nežli vydělá.
Kdo se bojí zítřka, obrací se zpátky.
Živá růže zvadne dřív než umělá.
Nikdo neví, kde se protnou mimoběžky.
Opera je božská, ale blues je blues.
Na nejvyšší hory musíš šlapat pěšky.
Lež má krátké nohy, ale rychlý vůz.
Svět je ring, kde schytáš svoje vlastní rány.
Chybovat je lidské - díky za chyby.
Díky za náhody - maří hloupé plány.
Gauner mívá vždycky dobré alibi.
Vidíš-li svět černý, zbav se tmavých brýlí.
Zítra minus včera nerovná se dnes.
Básník nikdy nelže, ani když se mýlí.
Nejvěrnější přítel člověka je stres.
 
 

Reklama